Kč (0)
Tělesně postižený amputář
Dobrý den, jmenuji se Pavel Raštica, nyní je mi 27 let, jsem tělesně postižený od narození tj. od r. 1978. Když jsem se narodil jsem měl prvně mnoho operací, protože jsem měl otevřené horní a dolní patro, dále asi po 2-3 měsících mě přestala růst levá dolní končetina, protože lékařský tým zjistil, že mám zakrnělé koleno a nedorostlé nějaké kosti na levé noze. Takže jak jsem rostl vznikal mi problém s pohybem. Díky podržení mojí rodiny a snažení mi bylo dopřáno chodit na ortopedii do Brna, kde mi byla zhotovena protézka. Tehdy byly ještě dřevěné a nedaly se vůbec ohýbat v kolenním kloubu takže byly i těžší než jsou nyní.
Můj život byl první dva až tři roky složitý než jsem se s tím vyrovnal a uvědomil jsem si, že se i stím dá žít. Prvních sedm roků jsem byl v Hodoníně na základní škole a byl jsem velmi nešťastný, když se mi mí spolužáci ze školy posmívali (dřevěná noho) a různé jiné nadávky a proto mě i vůbec nebavilo s těmi spolužáky chodit až na nějaké vyjímky tj. asi dva až tři spolužáci se mnou cítili a také mě občas i bránili. Takže, když jsem přišel domů jsem neustále postával u okna a naši nevěděli co se mnou děje proč mne nic nebaví a nezajímám se o nic. Až po určité době jsem se s tím rodičům svěřil že se mi spolužáci smějí a shazují mě před druhými lidmi nyní vím že to nechápali nebo to nechtěli pochopit, že jsou tělesně postižení lidé. Moc a moc děkuji rodičům a vůbec celé své rodině, že si mě nechali u sebe a vychovávali mě k dobrým věcem a slušnému chování. Moje rodina si se mnou nevěděla moc a moc rady a proto jsem absolvoval různá vyšetření u různých lékařů (doktorů) např. psychologů a psychiatrů. Ti zjistili, že jsem úplně normální člověk. Další rok školy tj. osmičku jsem absolvoval v Brně na Kociánce tj. ústav pro tělesně postiženou mládež. Tam jsem zjistil, že i s tím mým postižením jaké mám mohu sportovat a škola mne začala mnohem víc bavit, protože jsem byl tak zvaně mezi svýma (postiženýma lidma). Zlepšily se i výsledky, naráz v oborech ve kterých jsem měl v Hodoníně na ZŠ výsledky děsivé prostě jsem propadal skoro ve všech předmětech jsem měl jedničky maximálně trojky občas byla ta čtverka či pětka. Následovala obchodní škola, která byla bez maturity také na Kociánce, ze druhého ročníku této školy jsem přešel na obchodní akademii F.D.R. také tam výsledky na obchodní škole byly celkem ještě uspokojivé až na jazyk ten byl můj kámen úrazu né, že bych propadal to ne, ale byly tam menší problémy. Obchodní akademie ta byla pro mne těžší hlavně v tom, že tam byly dva cizí jazyky naráz, jinak odborné předměty jsem zvládal tak do té trojky.
Zde na Kociánce jsem také hodně sportoval dělal jsem hlavně šachy, plavání, atletiku no prostě a jednoduše veškerý možný sport který dělají zdraví a také některé sporty které mohou dělat čistě jen tělesně postižení lidé tj. bocca (je to sport čistě pro těžce tělesně postižené lidi, kteří se pohybují pomocí vozíku; úkolem této hry je, že jsou dva vozíčkáři proti sobě tzn. ne úplně proti sobě ale vedle sebe a do hřiště házejí či posílají speciálními rourami míčky k bílému, ten míček, který je nejblíže bílému míčku vyhrává něco na způsob carlingu). Dále jsem vypomáhal při pořádání různých sportovních akcí.
Na život se teď dívám očima úplně jinak než když jsem byl na ZŠ v Hodoníně děkuji celé mojí rodině, že mě dopřála že se dá žít život i jinak než stáním u okna jako blbec a mít jen nataženou paži a pořád čekat kdo se o mne postará. Dyť nebýt mojich rodičů a celé rodiny Rašticové, tak kde bych dnes byl, neměl bych vůbec toto chování jaké mám a také školu bych možná dnes ani neměl, protože bych jako malinké děcko po narození byl odložen v kojeneckém ústavu a možná bych to měl o hodně složitější než dnes zato všechno vděčím mojí celé rodině Rašticové a celému týmu lékařů, kteří mne tak spravili. Moje takové heslo je „žij a nepřestávej žít“.
Touto cestou bych také chtěl poděkovat veškerému personálu, který mi pomohl chodit o protéze a také mi dovolil do budoucna i sportovat a vůbec chodit pomocí ohebné protézky. Hlavně velký dík patří těm prvním jako byl pan Machač, pan Smutný starší a jeho spolupracovníci. Dále touto cestou moc děkuji nynějšímu personálu firmy pana Smutného mladšího, který mě převzal z Bohunické nemocnice. Vůbec první sídlo bylo na náměstí 28. října, kde nyní sídlí záchranná služba.
V Brně 15. srpna 2005
Pavel Raštica