Sport + technika = žádné omezení

Můj příběh začal v červenci 1995. Následky nehody při cvičném vzletu sportovního letounu zapříčinily v mém životě výraznou změnu. Čtyři dny po úrazu mi byla amputována levá noha v bérci (pod kolenem). Ostatní zranění v souvislosti s hrozivě vypadající havárií byla zanedbatelná. Byla to veliká, nenadálá změna pro aktivního sportovce na vrcholové úrovni, navíc s nastartovanou leteckou kariérou. V té době mi bylo 19 let a vůbec jsem netušil co bude následovat dál. Zotavování se z následků havárie bylo ve znamení otázek...Budu moci ještě létat a sportovat? Jak velká omezení to budou v běžném životě? Co vlastně budu moci dělat a jak to ovlivní můj další život? Tápání v situaci, kterou nikdo nepředpokládal. Proč taky...Na to, že bych přestal létat jsem ale ani na okamžik nepomyslel. Nevěděl jsem sice v té chvíli jak, ale věděl jsem, že to nějak půjde. Ještě během pobytu v nemocnici jsem začal shromažďovat informace o možnostech létání s daným postižením a po propuštění vedla jedna z mých prvních cest na letiště.

Snad díky dobré fyzické a psychické kondici jsem byl s novou protézou schopen normální chůze během tří dnů a mohl jsem začít znovu zkoušet všechny sporty, které jsem do té doby bez postižení provozoval. Mimo jiné bylo třeba dokončit střední školu. Následovalo období nejen návratu k létání, ale také k aktivnímu soutěžnímu provozování celé řady sportů a to mezi postiženými i nepostiženými sportovci. Zpočátku to byl zejména volejbal, který jsem aktivně hrál těsně před úrazem. Tři roky po úraze jsem reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa ve volejbale tělesně postižených stojících a od té doby jsem se zúčastnil celé řady podobných sportovních podniků. Volejbal hraji dodnes. Postupem času jsem se s větším, či menším úspěchem zúčastňoval sportovních akcí v běhu na lyžích, cyklistice, tenisu, plavání, sportovním létání, zmíněném volejbale, ale také v poslední době se dynamicky rozvíjejícím ledním hokeji handicapovaných stojících. Na posledním ME, které se konalo v roce 2005 v Insbrucku získal tým ČR střlbmou medaili, což je moje zatím nejcennější trofej z vrcholných podniků. 

Život však není postaven pouze na sportu, ve kterém jsou úspěchy byť sebevětší, pomíjející. Proto bylo důležité také vybudovat rodinné zázemí. A tak v popředí sportovních aktivit stála také svatba a narození dětí což převyšuje jakýkoli sportovní úspěch. 

Aktivně provozovaný sport v kombinaci se špičkovou protetickou technikou dokazují, že pro postiženého člověka neexistují téměř žádná omezení. Úraz a následná amputace v životě možná představují změnu. Život je v nepatrně jiných dimenzích, v žádném případě však ne na nižší úrovni, než před úrazem. Nemám rád úvahy typu "jak by asi dnes vypadal můj život, kdybych tehdy neměl takové zranění?". 

Život je třeba přijímat s tím co přináší a my můžeme v kterémkoli okamžiku udělat vše pro to, abychom vylepšili budoucnost svoji i ostatních v našem okolí a v tomto případě nerozhoduje, jestli jsme "postižení" nebo "nepostižení". Je jen třeba najít tu správnou cestu a nemusí to být vždy sport, který v mém případě pozitivně ovlivňoval život před jedním okamžikem a krátce na to i po něm. Přeji všem, bez ohledu na postižení, aby každý našel tu svoji správnou cestu, která i když třeba ne přímo, povede vždy nahoru...