Kč (0)
Byla jsem úplně obyčejná holka
Byla jsem úplně obyčejná holka, které se změnil život takřka v jedné vteřině. Bylo to dne 7.3.2004 v neděli odpoledne a já se vydala se svou kobylou Sárou na projížďku do nedaleké Lhotky za kamarádem.
Vyjely jsme z domu před 13- hodinou a jely po cestě, která vede podél železniční trati, tudíž jsme nejely vedle kolejí ani jsme se po nich neprocházely jak si mnoho lidí myslí. Dorazili jsme k železniční zastávce Letovice-zastávka a tam jsme zastavili před závorou, protože právě projížděl nákladní vlak.
Pak si jen pamatuji to, jak mě můj zachránce J.Růžička táhl z kolejí a já se ptala co se stalo. Vůbec jsem nechápala co se mohlo stát a chvílemi jsem si myslela, že je to jen zlý sen. Celou dobu, co jsem tam ležela, jsem byla při vědomí a na vše si pamatuji. Musel si se mnou Honza hrozně vytrpět - ono poslouchat, jak je mi zima a jak mě to bolí. To nebyla žádná sranda, ale kdyby tam nebyl tak tu již nejsem.
Po půl hodině pro mě přiletěl vrtulník a odvezl mě do úrazové nemocnice v Brně, kde mi museli amputovat nohu neboť mi z ní moc nezbývalo, zašít hlavu atd.
Ale to, že nemám nohu, to mě nezlomilo, neuzavřela jsem se do sebe, ani jsem nezanevřela na koně ona Sára za to nemohla, ona se jen musela něčeho pořádně polekat a já ji mám pořád stejně ráda, i když tam na rozdíl ode mne umřela.
Já jsem to jen díky J.Růžičkovi přežila a snažím se s tím bojovat. V nemocnici jsem potkala spousty lidí jako jsem já a dál dělají co se jim zachce, jen musí chtít. I já mám nového koně - kobylku Quarter horse a každý den si říkám, že to stojí za to!
Neříkám, že to bylo jednoduché, ono mi je teprve 23 let a asi nikdo se s tím nemůže jen tak ze dne na den vyrovnat, ale nikdy se nesmí člověk začít litovat. Když věříte, že to dokážete, tak to dokážete. Mě vzali nohu kousek nad kolenem a málo kdo věřil, že budu dál dělat stejné věci co jsem dělala před tou nehodou, ale dál jezdím na koni, dokonce jsem začala i závodit a dělám vše co si jen zamanu. Na prvních závodech jsem se i umístila na 2.místě mezi 25 zdravými jezdci. Pan protetik mě sice někdy nerad slyší, když potřebuju něco na protéze upravit, ale pak mu dělá strašnou radost, když vidí jak se moje chůze zlepšuje a jak slyší co všechno dělám a to ještě neví, že zase zkouším hrát kuželky které jsem před nehodou hrála profesionálně.
Mám stehenní protézu a bylo potřeba mnoho úprav abych mohla jezdit na koni jako dřív, ale teď už je to snad za námi. Chybičky se vypilovaly, chůze se zlepšuje a nikdo nepozná, že nemám nohu a mám protézu. Ale když se někdo zeptá tak říkám pravdu o tom jak to je a jak jsem vděčná Těm hodným lidem na protetice, že se mnou mají takovou trpělivost a že mi pomáhají dokázat to, co jsem si předsevzala.
Vám vše velké díky
Lenka Stejskalová